Listopad 2014

Zpráva ohledně simíků

30. listopadu 2014 v 12:45 | Saanma |  Informace

Nemyslím si, že vás potěším, ale rozhodla jsem se díky tomu, co se stalo. Moje CD od původní hry je rozbité, nevím, zdali jsem to udělala já, sestra nebo nějaká její kamarádka, když si CD půjčila. Každopádně nemohu na svém notebooku hrát, protože jak všichni víme, bez hlaního CD jsou mi dodatky úplně k ničemu.


Snažila jsem se najít řešení, které by neobsahovalo koupi nového CD, ale nenašla jsem nic. Takže budu potřebovat nové CD, což znamená, že si to musím koupit za své, protože rodiče skončili s přispívaním mi na "mé pitomosti". A brigádu budu mít až v létě. Takže potom CD koupím a nikdo nebude moct říct ani fň.

Vyrostla jsem?

30. listopadu 2014 v 10:49 | Saanma |  Saanma
Už delší dobu řeším pár věcí, znáte to, ne vždycky všechno vyjde a člověk už si není jistý, zdali s tím má bojovat. Někdy to vypadá, že to ani nemá cenu, že by bylo jednodušší se vzdát - našěstí mi tohle moje povaha nedovoluje, nedokážu se vzdát jen tak, musel by to být setsakramensky dobrý a důležitý důvod, abych se položila a odevzdala zbraně.

Už mi je sedmnáct a necítím se nijak. Prostě nijak, jako bych od patnácti neudělala nic. Naprosto nic... Vm, že jsem se mnohé naučila, lépe teď poznávám lidi, lépe chápu sama sebe, vážím se konečně sama sebe. Ale nepřipadá mi to dost, jako by mi pořád něco chybělo a já to neuměla vyslovit. Jako kdybych si kousla do ovoce a nebyla schopna ho pojmenovat a popsat, jak chutná. Je to lehký pocit dezorientace, který mě poslední dobo doprovází všude, kde jsem nebo budu a nebo jsem byla.

Mamka mi říkala, že si taky myslela, že jí chytne rozum... že se něco stane a bude se chovat jako ostatní dospělí a taky to nepřišlo. Kéž bych mohla tenkrát s mamkou mluvit. Možná bych sis sní rozuměla více než dnes. Ne, že by náš vztah stál za houby, ale někdy nechápu její výpady. Chápu důvody, proč reaguje, ale nechápu, proč reaguje takto. Jsou věc, které nezapomenu a myslím, že mezi ně patří jedna věc, co mi ona řekla. Jsem prý zlá a sobecká, nemyslím na nikoho jiného než na sebe... To mě dostalo. Když mě moje vlastní matka nevidí takovou, jaká jsem, dokáže mě vidět vůbc někdo? Lidé mě zraňují a někdy mám obavy, že to dělají zcela očividně a schválně, protože nemají cod ělat nebo se potřebují odpoutat od svého ubohého života.

Vím, že existují lidé, kteří mě brzdí, kteří mnou opovrhují nebo mě jen nechápou. Nemám jim to za zlé. Nechci aby mě všichni milovali až do morku svých kostí, nechci aby mě všichni chápali, aby semnou byli. Stačí mi málo, ale nedokážu pochopit,proč zrovna od rodiny se mi toho nedostává. Po materialistické stránce věci mě zastřeší, postarají se...ale já nejsem tvor, co žije z toho, že by mohl pít z křišťálových sklenic.

Zjistila jsem, že má generace je inteligentní. Vážně. Protože už vás nehodnotí podlé známek, ale podle toho, co vyzařujete. Ne všichni, tak dobře na tom zase nejsme, bohužel. Ale obklopuji se těmi, kdo to vidí. Ačkoliv mé známky neodpovídají tomu, co bych mít mohla (myslím to vážně, nejsem jedna z těch chvástajících se dětí, co to nemyslí vážně, co by to nedokázali), označují mě za ineligentní. Má matka říká, že jsem lenoch, nechápe, proč o ty známky nestojím. Nejsem hipík, nejsem flegmatik, jen nevidím důvod, proč se zbytečně zatěžovat, když to jde lehčeji. :)

Druhák - koně a dráhy

9. listopadu 2014 v 9:32 | Saanma |  Z deníku středoškoláka
_Minulý rok se mi stala jedna taková věc, vzpontáně mě napadlo skvělé přirovnání na to, jak se k nám učitelka zachovala. Znělo takhle: "Ona si vybrala závodní koně, ale nezná ani koně a ani dráhu." A je to tak, do dneška neví skutečně, kdo šikovný je a kdo ne a na co. Před jednou půlkou třídy pomlouvá tu druhou a zcela bez problémů - někdy mám až chuť zeptat se, zdali se jí páteř vrátí nebo je nenávratně v p*deli.

_Máme ve třídě velmi šikovné děvče, se kterým se kamarádím, je skvělá na malbu a to jí nikdo upřít nemůže. Myslíte, že ji učitelka nechá žít? Ne, řekla jí, že se štětcem jí to jde, ale ta tužka... Samotný/ná učitel/ka také neumí všechno, nejde jim všechno, nebaví je všechno a rozhodně nedělají všechno. Ta holka si nemůže přizpůsobit styl práce, protože všichni musíme všechno dělat stejně. Jako manufaktura na zabíjení inspirace a originality, ty jsou sice povoleny, ale jen v jistém měřítku - v jistém příliš malém měřítku. Když to děláš po svém, děláš to špatně. Nejsem si jistá, jestli je to k pláči nebo k smíchu.

_Proč hledají chyby? Proč? Když by měli hledat odlišnosti, nedělají to, když by měli hledat cokoli, neudělají to, ale nám mohou nařídit cokoli a mi to cokoli prostě musíme udělat. Špatná, špatná hierarchie(dej bůh, ať to napíšu správně). Meti slovem chyba a odlišnost je rozdíl, velký rozdíl. Oni si najdou v čem jste jiní a je to špatně, protože nezapadáte do konceptu.

_Mamka má se mnou problém. Nemám chuť takovým lidem dokazovat, že by o mě měli stát. Chápejte, proč bych se měla bavit s někým tak přízemním? S někým, kdo ani nechápe svou práci, kdo se nechce zlepšovat, kdo stagnuje už pár let... Nesnaží se nalézat nové způsoby, neriskují... Spíš čekají, až pokojně zemřou nebo se dožijí důhodu.

_______________

Tak jo, tohle byl souhrn myšlenek za týden. Možná bych z toho měla udělat týdenní záležitost, uvidím. Zatím báj děcka. Pokud máte co říct, řekněte, člověk si rád přečte názor druhých. :)

Staré zvyky mého starého já

7. listopadu 2014 v 12:20 | Saanma |  Témata týdne
_Staré věci nám zanáší život, jsou to špatné vzorce, které ještě nikdo nezlikvidoval a nám samotným se do toho zrovna dvakrát nechce. Máte totiž pohled na to, jací jste byli a nechcete se toho pustit, protože by se mohlo stát, že na tom budete hůř, což je ale vaše lež sama sobě.

_Nestává se mi často, že bych se otevřela lidem. Dělá mi to problém, dokonce ani moje vlastní matka není schopna všechno pochopit a tak se v některých věcech sama. Ale zvládám to. Pořád plavu, netopím se. (Což mi připomnělo, že mě předminulý rok sestra málem utopila, když nás unášel v moři proud a mi byly moc daleko a hluboko, takže jsme se nemohly odrazit ode dna. Měla kruh, ale když jí došlo, že jsme v prdeli, začala se soukat nahoru a potápěla mi hlavu. Nakonec jsme sice přežily - díky tetě a mámě, sestra s ničím a já s podrápanýma nohama od ostrejch šutrů v moři.)
Teď a tady ale mohu narovinu říct, jak to vlastně semnou je. A ne, nemusí vás to zajímat, jen vám dávám návod jak sám sebe prokouknout a zjistit, v čem si polepšit.


Kondor se vrací

2. listopadu 2014 v 8:59 | Saanma |  Informace
Znáte to, v nejlepší možnou chvíli se všechno po... Ano, pokazí. Můj přístup k internetu už není jen jedenkrát za týden a jsem tudíž i schopna něco napsat. Až se vrátí do počítače mé soubory a složky, tak budu moci vytvořit nový design atd. Tak jaké to bylo bez blogu? Co vlastně dělám? Jak je to s Kiley? Více v c.č.

Mlha života, to by mohl být klidně alkohol

1. listopadu 2014 v 12:56 | Saanma |  Témata týdne
Možná nejsem úplně dnešní, když nejedu ve všem, co si mí vrstevníci vymyslí (mluvíme o náctiletých), ale mám právo vyjádřit se k tomu, že nečinnost některých z nich je až zavánějící nepěkným odérem. Abych se vyjádřila přesně, nechápu, proč dělat tolik blbostí, když vím, jak to dopadne. Nechci a nebudu se přeci veřejně ztrapňovat, když se s prominutím naliji jako prase a budu dělat věci, o kterých se nemluví ani v laciném domě.

Pod pojmem "mlha života" si především totiž představím tu "mlhu", kterou si lidé doborovolně přináší a nejsem si jistá, zdali pak z toho mají radost. Neříkám, že si nemůžete dát milované pivo po práci nebo skleničku s přáteli při nějaké oslavě či setkání. Mluvím o těch, kteří své bolístky chtějí vyléčit tímto způsobem - ale pomáhá to asi jako když si rozříznete hlavu a hodíte na ni čepici. Nejlepší je slyšet, jak si strašně zakalili a že mají takový okno, tak doufají, že se s nikým nevyspali.

To, že nechtějí v danou chvíli něco řešit, cítit nebo být, to je pěkné, ale takovýmhle způsobem si nepomohou. Spíš se rychleji utopí, což některým dochází a vlastně si své poslední chvilky užívají.

Nevidím důvod, proč si takhle ubližovat. Možná ho vidí jiní. Já vím jen jedno, ať padnu sebehloubš, budu se snažit vstát nejrychleji, co to jde - protože příliš dlouhý pobyt dole je jednoduše ubíjející.