Duben 2014

Blouzním, blázním, jsem...

25. dubna 2014 v 15:34 | Saanma |  Z deníku středoškoláka
Nehulím. Nepiji. Vůbec mám k těmhle věcem daleko. Nechápu, proč bych měla inhalovat cosi, co ve mě udělá neskutečný nepořádek. Proč bych se měla opíjet bezdůvodně a být k tomu ještě šťastná. Jestli se mi stane, že spadnu takhle hluboko, tak se raději zastřelím než tohle. A to, že si života doopravdy vážím.

Dnešní módní trendy jsou podivné, co já vím, třeba i jiným přišly v jiných dobách - nemohu pospoudit, když jsem na téhle planetě nejspíš poprvé. Už dlouho se mi zdá, že jsem nějak mimo svoji dobu. Jenže, je možné, aby lidé jako já měli vůbec nějakou dobu? Vždyť se pokaždé může najít něco, co vás nebude zajímat, nebudete to mít rádi. Je jedno, jestli vemete dobu za sto let nebo před sto lety. Vždycky se něco najde. Možná bude svízel právě v tom, že má doba nikdy nepříjde nebo, že přišla a já si jí nevšimla. Třeba mi dávno utekla, také mě mohla předeběhnout, tudíž se jí nemusím dožít.

Třeba jsem z jiné země. Možná ze Země Nezemě, možná z Říše Divů. Nebo ani z jedné a vymýšlím si úplné blbosti, což si ale nepřiznám, protože miluji uvažování nad čímkoli. Tudíž se to nikdy nedozvíme a mohla bych vše ukončit, ale na to mám příliš myšlenek v hlavě, příliš připomínek a odboček. Existuje hodně možná, kdyby, snad... je úchvatné dívat se, jak je možné změnit jednu odbočka, vše může směřovat jinak a hop, další odbočka a jsme úplně někde jinde. Miluji myšlenkové pochody.

Co si myslíte o dnešní/minulé době?
Připadáte si jako z jiné země?

Cítím se strašně... jinak?

23. dubna 2014 v 15:21 | Saanma |  Z deníku středoškoláka
Přemýšlím, co všechno semnou školství na střední udělalo běhhem těch pár měsíců. Z jedné strany nic moc, ale když si tu situaci prohlédnu, tak ano, z jisté části mě postrčilo (strčilo, koplo, dotáhlo) k něčemu.

Vzhledem k zaměření, které mám, tak stále propadám do myšlenky, že jsem prvotřídní patlal - to berte v tom nejhorším způsobu, jakém můžete. Ač se mi stane, že občas doopravdy něco vykouzlím, tak jsou i časy, kdy se mi zdá, že se mé ruce vrátily do doby školky a zase kreslím trojúhelníková těla, dlouhé ruce bez ramen a tříprsté lidi.

Dejme tomu, že se pohybuji ve dvou paralerních smýšleních. V prvním si myslím, že to docela ujde a mohu pokračovat ve zlepšení. Ve druhém si myslím, že hůř to dopadnout nemůže. Díky mé flegmatické podstatě je mi to z části jedno, ale slovo mého vnitřního cholerika řve, že to není možné. Možná trpím nějakou poruchou rozhodování, myšlení nebo tak nějak.

Chtělo by to nejspíš zdravé sebevědomí, které mi ale chybí, i když opět jen z části. Začínám si myslet, že jsme se měly narodit dvě a ne jedna. největší ironií by bylo, kdyby i ty dvě chtěly rozděly sami sebe a bylo by jich nakonec šest a já. Možná, že ani to by nestačilo. přivádí mě to k myšlence, že lidé jsou příliš složití na rozebrání a nejhorší, co vám mohou dát za úkol je, abyste rozpoznali sebe sama. Minimálně je nepříjemné zjistit, kde všude zaostáváte a, které vaše činy či vlastnosti vás přivádí k šílenství. Já třeba nemám ráda lenost a to, že se mi občas stane, že se mi opravdu nechce, to na sobě ráda nemám - mohu se tedy označit aktivním lenochem? :D ty dvě věci se vylučují, ale začínám zjišťovat, že celá má povaha je o věcech neslučitelných, které se sloučily. Štěstí, že jsem se nedala na psychologa nebo psyterapeuta.

->> Možná v tomhle plavou i oni, psychologové apod. Možná mají stejný problém a dělají sami sobě, co pacientům. Snaží se sebe sama vyšetřit. což ale nevede k ničemu, protože sami k sobě nejsme vždy úplně pravdomluvní. Nechceme si vždycky všechno přiznat. Ono taky není o co stát, když zjistíte, kolik jste toho pěkně zmrvili. Pak je velmi jednoduché se zbláznit.

Fresh air

20. dubna 2014 v 16:38 | Saanma |  Oblečení


Líbí?

Když nemáš, nechval (se)

16. dubna 2014 v 14:41 | Saanma |  Z deníku středoškoláka
Má láska v člověka se projevuje! Včera ani dnes jsem nepocítila žádnou nutkavou touhu přetáhnout někoho stoličkou (ani ničím jiným)! Možná bych zase neměla tak slavit, třeba se mé pesimistické já vrátí a zase to bude celistvé, ta nemožná hrouda čehosi, co jsem. Jestli tohle způsobuje puberta, dej Bůh, snad to brzy odejde. Upřímně, komu z vás se někdy nechtělo někoho známého přinejměnším utišit? Lidé si myslí, že jsou vtipní a krásní a inteligentní... Většinou jim prostě něco chybí a oni to zcela očividně přehlížejí.

Já třeba vím, že nikdy nebudu blonďatá a krásná a kolik toho sakra ještě je. Dobře, beru to, chápu to. Nechci a nikdy jsem nechtěla být dokonalá, byla by to otrava (příjemná otrava). Je tak těžké přiznat si : Ano, něco mi chybí. Třeba nejsem hezká jako ta photoshopová princezna támhle, nejsem chytrá jako Alebert Einstein a už vůbec mi nemluvte o těch nohách té Missky. (Či co, je hodně věcí, které na sobě můžete vidět. Jen se nesmíte vyhýbat zrcadlu - já se mu třeba vyhýbám, protože když se vidím, pokaždý se leknu = ze zdravotních důvodů se na sebe nemohu koukat. Takže ano, můžete si jako já najít výmluvu, proč se na sebe raději nekoukat. Stejně vám to nepomůže, pytle na hlavě nejsou povoleny.)

K jádru. Já jen nevím, proč se (někteří) lidé považují za lidskou dokonalost, přičemž do toho mají daleko a naopak lidé, co si většinou nepomyslí ani na nejnižší příčky, ti jsou naopak docela blízko. I když možná to u mě všechno bude zkreslené tím, že se prostě snažím vidět to uvnitř lidí. Takže se prostě kamarádím s každým, co má v sobě něco dobrého. Potom mi ale nedochází, proč se oni kamarádí semnou.

Chtěl bych ti zazpívat pár tónu,
vzdát hold tvému šlechetnému rysu,
chtěl bych sjíždět stejnou vlnu,
být tak blízko, jak jen snesu.

Asi ze mě básník nebude, ale pokoušet se o to můžu, ne? Můžu! Už jsem se rozhodla.Taky to číst nemusíte, takže se trápíte dobrovolně. :D

Zápis druhý - Nejhorší, co můžeš udělat člověku

4. dubna 2014 v 13:20 | Saanma |  Z deníku středoškoláka
V minulém roce jsem dostala zprávu, týkala se toho, že se někomu nejmenovanému anonymovi nelíbilo, jak se oblékám a jak vypadám, přesto všechno, ale nakonec prohodil slova "jsi hezká".

V první chvíli jsem byla šťastná. Ve chvíli druhé jsem přemýšlela, zdali to neudělaly mé staré spolužačky. Poté jsem přemýšlela, zdaly to nebyl atak nových spolužaček. Ve chvíli další jsem vězela v propasti myšlenek typu : Je to možné? Poté to byly otázky typu: Kdo to sakra je? (Pakliže je to možné, což stále nevím.)

Nakonec jsem usoudila, že je to snad nejlepší způsob usoužení mé hlavinky. Od chvíle, kdy ta slova přešla přes můj práh, přemýšlím. Ač jsem se snažila zbavit toho všeho, ono se to vrátí.